Zárodky příběhů - Ztracené dědictví

Slovní nástin dobrodružství pro 3-4 postavy na cca 16. úrovni.
Napsal Rytíř
Obsah článku:
Celý příběh začal v roce 2499 T.v. Tehdy v Haradwaithu žil a svému rodu železnou rukou vládl mocný a pyšný muž, Forlan zvaný Jedenáctiprstý, nadmíru učený a znalý ve věcech čarování a kouzelnictví. Nesloužil Sauronovi, jeho moc mu byla trnem v oku; záviděl mu ji. A studoval umění tvorby prstenů, aby ho napodobil a stvořil si podobně mocný předmět, s nímž by se konečně mohl postavit všem svým četným nepřátelům a smést je z povrchu země.
Na vrchovině vystupující z neúrodných pouští blízkého Haradu si vybudoval pevnost, v jejích základech pak tajnou laboratoř a studovnu. Takřka ji neopouštěl po několik dlouhých let a nedbal zkázy, do níž pomalu pod nájezdy okolních divokých kmenů upadal jeho lid. Nakonec se mu však podařilo vytvořit prsten, který široko daleko neměl sobě rovna.
Bylo však již pozdě. S jeho pomocí sice dokázal v poslední chvíli zabránit pádu pevnosti a rozprášit nájezdníky, ale cena za dlouhou nepřítomnost náčelníka byla příliš vysoká; jeho rod takřka přestal existovat. Tu pečlivě naplánovanou slabost bez váhání využili jeho sokové, Černí Númenorejci z Umbaru, kteří se Forlana báli a neměli ho rádi pro jeho nadutost a povýšenost.
Přijeli k poloopuštěné pevnosti a bez větší námahy ji dobili. Forlan vyčerpaný nedávným bojem před nimi uprchl do svého podzemí. Z masakru v pevnosti unikla jen jeho mladá švagrová, čekající prvního syna, když ji za cenu vlastního života zachránil její milující manžel Manikus, čestný a chrabrý muž, který však neměl vlohy pro vládu ani strategické plánování a nebyl tak schopen svého bratra zastoupit.
Vůdci toho komplotu sestoupili do podzemí... a padli do léčky, kterou jim mezitím díky svému prstenu Forlan stačil připravit. Jeden za druhým padali mrtvi k zemi, ale spolu s jejich těly upadala i síla a moc Forlanova ducha, jak se přespříliš vyčerpával a vydával z posledních sil, jen aby svůj poklad ochránil. Zemřel tam spolu s nimi, chvějící se rukou zanechal vzkaz dalším nájezdníkům a zlodějům, o nichž byl přesvědčen, že přijdou.
Pevnost umbarští pobořili a vyplenili, kdo však vešel do podzemí už se nevrátil, proto ji záhy opustili a ponechali svému osudu. Čas od času se tam pak zatoulal nějaký příslušník kočovných kmenů z pouště, ale do podzemí nikdo nepronikl. To se tak záhy stalo místem prokletí a legend.
Manikusova žena, Hakira, byla z rodu Dúnadanů, byť chudého a ne příliš vznešeného; byla mladá a silná, proto dokázala poušť přejít a v azylu svého domu ve zdraví porodit syna. Říkala mu Umbar-sana, Pomsta Umbaru, a hned jak dokázal sám jít, vydala se s ním do srdce říše svých nepřátel, kterým přísahala pomstu. V Umbaru se uchytila jako zručná ranhojička a bylinkářka; syna vychovávala napůl ona a napůl drsná škola života na ulici. Dokázal přežít a stal se z něj obávaný válečník a pirát. Neboť už v mládí ho zcela uchvátilo moře a plavba po něm se mu stala vším. Nedbal na vyprávění matky o pokladu, který na něj čeká za tajnými dveřmi staré pevnosti a silou svých paží a ostrostí svého ducha si dobýval poklad vlastní, na všech lodích, které na moři potkal.
Byl to už zralý muž, když konečně potkal ženu, která ho okouzlila stejně jako moře. Byla jako nespoutaný plamen, divoká a krásná, smrtonosná šermířka, hrdá lidská válečnice. Trvalo mu několik let, než ji dobil, uchvátil ji svými troufalými činy a neodbytnou vášní. Hodili se jeden ke druhému, milovali boj a svištění větru v plachtoví, prudkost noční bouře a mírné kolébání lodě za úsvitu. Z jejich vášnivé lásky se záhy narodil chlapec Réomakul, kterého do výchovy svěřili Hakiře, než bude tak velký, aby se mohl plavit s nimi. Jenže jejich loď se pak z jedné daleké výpravy už nevrátila...
Hakira, stále ještě krásná a svým okolím uznávaná paní, chlapce vychovala v přesvědčení, že je právoplatným dědicem Dúnadanského rodu a jeho pokladů. Znal od ní polohu i heslo do pokladnice, a to tajemství ho tížilo po celé dětství. I on se stal obávaným válečníkem, pyšným a nemilosrdným. Přes babiččino naléhání se odmítal vypravit do hor; čekal, dokud nezemřela. Teprve pak sebral své kumpány a vydal se tam. Nějakou dobu tam sídlil, plnými doušky užíval nalezené bohatství. Když začalo docházet, přemýšlel, jak ho nejsnáz doplnit. A že v podstatě nic nevěděl o vztazích mezi Dúnadany, a Gondorem pohrdal, dlouho neváhal a přepadl Dúnadanský klan žijící v ústraní na pomezí Gondoru a Haradu. Dobře to naplánoval a Dúnadany překvapil, vyhubil je do posledního. A získal všechny jejich poklady. Samotného ho překvapilo, kolik toho bylo a jak silné věci...
Tím má zápletka končila, neboť dvě postavy v mé družině, bratři, jsou též Dúnadani a onen vyhubený rod byl s nimi vzdáleně příbuzný. Jakmile se o tom doslechli, zatoužili je samozřejmě pomstít a také dobít zpět poklady, o nichž se šuškalo, že je měli.

Vypálené sídlo

Sídlo Hiernalů, které přepadl Réomakul, se nachází v severních částech Blízkého Haradu. Stranou obchodních stezek je tam hluboké údolí, které vyhloubila říčka vyvěrající ze skály. Údolí není moc široké ani dlouhé, je však úrodné, protože je tak hluboké, že tam spalující slunce může jen po část dne nemůže a vody je v něm dostatek.
Tvrz Hiernalů se nachází nedaleko místa, kde pramení potok. Je to čtvercová stavba, jejíž zdi tvoří z větší části stěny vnitřních budov. Jsou z něj spálené trosky, ohořelé trámy vyčítavě trčí z kdysi bíle omítnutých zdí, rozvalená brána se válí na dovře, rozdupaná kopyty desítek koní. Ještě po dlouhé době jsou vidět následky masakru, který se tu odehrál. Ohořelá těla, posekaná a probodená šípy, leží na dvoře tvrze ale nejvíce v budovách. Zdá se, že obyvatele zastihli útočníci ve spánku a absolutně nepřipravené.
Hlavní budova je poškozena nejvíc, vypadá to, že jednu stěnu úplně rozbili až po požáru. V troskách se dá poznat tajná místnůstka, patrně pokladnice. Tak tady měli Hiernalové svůj vzácný poklad...
Při pozorném prohledání tvrze mohou postavy najít stopy ukazující na útočníky (TO dejme tomu 20 až 25). Je to spona z opasku, ulomená ostruha a zlomená dýka. Útočníci se snažili vše odnést s sebou, včetně šípů, protože se z toho dá poznat, že tyto věci byly vyrobeny v Umbaru. Nejcennější je opasek (nalezen při ověření Všímání vůči TO 25), protože je dost zdobený, s kresbou mořského hada stočeného do klubíčka. V Umbaru by se dal teoreticky vysledovat jeho původní majitel (patřil Réovi, přišel o něj při boji s náčelníkem tvrze, který ho zranil a kdyby tam byl Réo sám, možná by ho i zabil).
< Historie >
Piráti
Jedná se o mé zápisky pro naši hru, malinko rozšířené, aby dávaly nějaký smysl. Tedy, alespoň doufám, že dávají :)
Napsal Rytíř 26.09.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 2 příspěvky.
ČAS 0.11380100250244 secREMOTE_IP: 52.91.84.219