Rasy - hobiti

Nikdo, ani oni sami, už dnes neví, odkud vlastně hobiti přišli a z jakého plemene původně pocházejí. Jisté je pouze to, že předtím, než se Zelený hvozd změnil na Temný, žili na Kosatcových polích na březích velké řeky Anduiny. Potom však ze strachu z prodlužujícího se Stínu přešli Mlžné hory a usídlili se v Arnoru, na území, kde kdysi žili vznešení Muži ze západu. Protože však ta země byla hodně veliká a jejího lidu ubývalo, Velký král ve Fornostu udělil v r. 1601 Třetího věku zástupcům hobitů svolení usídlit se v kraji u Mostu kamenných oblouků. Výměnou za to chtěl pouze uznání své svrchovanosti a povinnost udržovat v dobrém stavu tento most, stejně jako Královskou silnici, která tím krajem procházela; poslední povinností hobitů bylo postarat se o královské posly, když tudy projížděli.Hobitům se tu nadmíru dařilo a protože je to nárůdek lidí, kteří se dokáží těšit z dobrého bydla, pomalu zapomínali na svět venku a jeho problémy. Když Velký král padl, zvolili si Vladyku, svou zemi pojmenovali Kraj a žijí si tu spokojeně dál. Mnozí z nich už ovšem zapomínají, že dlouhý mír a prosperita je důsledkem ochrany Strážců, bdělých hraničářů, kteří putují Divočinou a střeží jejich domovy před netvory, kteří se k nim zatoulají.Hobiti mají vlastní Krajový kalendář a letopočet, rokem 1 je pro ně rok, kdy dostali svolení od krále usídlit se v Kraji - když tedy ke Krajovému letopočtu přičtete 1600, vyjde vám rok podle Gondorského počítání času ve Třetím věku.Přestože zdaleka nejvíce hobitů žije v Kraji, stálá komunita žije též v Hůrce, vesnici na křižovatce velkých cest na východ od Kraje. Hobiti se zde při svém putování od Mlžných hor usadili ještě dříve než v Kraji a je to jediné místo, kde žijí pohromadě s Velkými lidmi. Na zbytky hobitích sídlišť je také možno narazit při cestě na jih k Tarbadu, kde po přechodnou dobu tu a tam bydleli, než se dozvěděli, že jejich příbuzní dostali vlastní zemi po ochranou krále a přestěhovali se k nim.----Jsou to malí človíčci, drobnější než trpaslíci: méně podsadití a hranatí, i když ve skutečnosti nejsou zase o tolik menší. Jejich výška je různá, ale většinou měří 100-120 cm. Je to veselý lid, oblékají se do pestrých barev, nejraději do žluté a zelené. Boty většinou nenosí, protože mají na chodidlech tvrdou kůži a husté chlupy podobné vlasům. Jejich obratné prsty umí vyrábět různé předměty; vlastně jediné řemeslo, v němž nevynikají a které v podstatě nepěstují, je obuvnictví. Tváře mívají spíš dobromyslné než krásné, široké, jasnooké a červenolící, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu a pití. Vlasy jsou husté a kudrnaté, hnědé nebo černé barvy, i když se občas narodí i blonďatý hobit. Hobitům nerostou vousy, jen jemné chmýří na bradě. Jsou pohostinní a milují společnost a dárky, které štědře rozdávají a dychtivě přijímají.Hobiti se kdysi dělili na tři nestejně početné větve. Zdaleka nejvíce bylo Chluponohů, štíhlých, snědých hobitů s tvrdými chodidly, protože rádi chodili bosi; jsou to zruční řemeslníci, kteří měli vždy nejraději zvlněnou krajinu, kopce a pahorkatiny. Nejvíce se také drží starého zvyku hobitů bydlet v norách vyhloubených v zemi. Rozložitější a těžší než oni byli Statové, měli velké ruce a nohy a nejlépe se cítili v rovině a v údolích větších řek. Nejméně početní byli Plavíni. Ti měli světlejší pleť i vlasy a byli vyšší a štíhlejší než ostatní. Milovali stromy a lesnaté krajiny.V Kraji se tyto tři hobití větve postupně smíchaly, takže nyní již není tak jednoduché je odlišit. Přesto je v důležitých rodech hobitů možné narazit na jasné znaky Plavínské větve, neboť Plavíni byli z hobitů nejdobrodružnější povahy a měli největší odvahu, takže se často stávali vůdci ostatních hobitů.Nemají rádi změnu, jsou to milovníci tradic a starých povídaček, legend a hádanek. Mají praktický, "zdravý selský" rozum a mají potěšení z tak prostých věcí, jako je dobré bydlo, hojnost dobrého jídla a pití, krásně rostoucí zahrádka či úroda na poli. Příliš se nezajímají o Osud a běh světa, o krále a jejich plány. Alespoň do té doby ne, dokud se jich tyto události nějak přímo nedotýkají.Žádný hobit nikdy nebyl rozeným válečníkem a nikdy také nebojovali mezi sebou. Než přišli do Kraje, hobiti ovšem museli za svou existenci tvrdě bojovat. Snad proto si nyní pořád tak váží míru a hojnosti, kterou mají, protože ví, že o ni mohou přijít. Jako památku na ty staré časy se v mnohé hobití noře dosud uchovávají staré zbraně.