Minas Tirith

Třetí část příběhu Leorika & spol., děj se tentokrát odehrává v Bílém městě, rodišti bratrů Gotfruy a Leorika.
Napsal Alek
výňatek z rodinné kroniky
=======================================

Příchod hrdiny

Návrat do Minas Tirith nebyl zdaleka tak triumfální jako jindy. Město bylo stejně krásné a plné života jako vždy, ustupující zima probouzela v lidech potřebu vyjít ven a uklidit starý nepořádek, připravit obydlí, pole i zahrady na příchod jara.
Paradoxně asi nejvíc ze všech si toho všeho byl vědom právě Leorik, mladší bratr Gotfruy. A přitom právě o něj si celá družina dělala velké starosti, jen kvůli němu přerušili svou výpravu a vrátili se do rodného města bratrů ještě před úplným splněním svého úkolu.
Dlouhá byla cesta z jižního Gondoru, lůna Haradwaithu, přes Pelargir až na pole Pelenoru. Hlavně pro Gotfruu. Vyryla starostlivé vrásky tam, kde ještě nedávno byla jen hladká pleť starostmi nezatíženého mladého muže. Jeho bratr nedokázal vzdorovat kouzlu, které chránilo pokladnici piráta a lupiče Réomakula a propadl se ve své paměti hluboko zpět v čase, do doby, kdy dělal první dětské krůčky a s udivenou tváří poznával okolní svět.
Pohledu na vždy tak vážnou, oduševnělou bratrovu tvář, nyní s nevinností dítěte otevřenou celému světu, sice po nějaké době přivykl, přesto mu ale každý jeho neohrabaný pohyb, každé nespokojené fňuknutí nebo žvatlavý smích nemilosrdně připomínaly, že jeho stav je opravdu vážný. A i když doufal, že se doma jistě najde někdo, kdo dokáže to zlé kouzlo zlomit, nevěděl to s jistotou.
Setkání s otcem v Pelargiru bylo díky tomu nečekaně trpké; viděl jeho oči, přimhouřené bolestí, když se díval na svého dospělého syna sedícího na bobečku a poslouchal jeho nadšené žvatlání nad první jarní květinou. Duši obou pak během plavby proti proudu Anduiny svírala stejná obava, ale to břímě bylo díky tomu pro oba lehčí. Velmi jim pomáhala i Týna, malá umbarská čarodějka, která se o Leorika starala s nečekanou péčí a trpělivostí, a také radostí, jak se zdálo všem, kdo je spolu viděli. Však také byl Leorik zdrojem obveselení a příjemného rozptýlení nejen svým blízkým, ale i celé posádky. Pořád chtěl být venku a všechno chtěl ohmatat a ochutnat, všechno nové vítal s nevídaným nadšením a také veselým smíchem, za nímž by ho nikdy nikdo nehledal. A tak měl každý z družiny i jeho rodiny pocit, že díky tomu neštěstí mnohem lépe poznali svého syna a bratra, svého přítele.
=======================================
17 Lothron 2732 T.v.
Sedím na balkóně našeho domu a snažím se oživit vzpomínky z plavby a příjezdu do Minas Tirith. Ale jsou to jen chvilkové záblesky, vše ostatní je v jakési neprostupné mlze. Svěží ranní slunce, motýl s blankytnými křídly, osvěžující kapky deště, malá dívka s jemnými prsty, co mi utírá tvář. Ohromný shluk lidí, rámus a otec, který mě dlouho svíral v náručí. Děti mi mávaly a smály se na mě.
Poslední vzpomínku mám na muže, před kterým se všichni klaněli a tak jsem to udělal taky. Přišel až ke mně, dal mi ruku na čelo, zavřel oči a něco šeptal. Pak se se mnou zatočil svět a měl jsem dlouhý nekončící sen, z něhož mě vytrhlo až slunce pronikající do mé komnaty.
Nad postelí stál můj bratr, otec a sestra mě drželi každý za ruku. Všichni se smáli a radost jim proudila z očí jako řeka, která právě protrhla hráz.

Byl to samotný Správce Gondoru Eglamoth, kdo vyléčil mou nemocnou duši, a tak jsem mu ještě toho dne vyjádřil své díky a svou bezmeznou oddanost Gondoru.
A teď tu sedím, zapisuji své vzpomínky a odpočívám. Již brzy však s mými přáteli vyrazíme na další cestu. Darn sice unikl, ale my ho najdeme; stále má zbroj mořských králů, která musí být navrácena jejím vlastníkům. A také jsme stále nepronikli do Réomakulovi pokladnice, kde by měl být Aglos a celý jeho poklad, z něhož pětina má připadnout Týně. Ta s námi tedy stále zůstává a dokonce projevila zájem o můj dohled nad rozvojem jejího magického talentu, který bezesporu má.

U Sarumana

Nebylo jeho zvykem, že by Saruman dlouze hovořil se svými žáky, poučoval je a vzdělával. Obvykle jim jen řekl, kde mohou najít informace, které potřebují k práci, co jim zadal a považoval to za více než dostatečné. Přestože jsem nikdy nepochyboval o jeho naprosto neuvěřitelných znalostech, podrobných a rozsáhlých, Saruman nebyl učitel, který by je dokázal zpřístupnit studentům. Anebo možná nechtěl. Za celý ten rok, co jsem u něj strávil, jsem nepochopil, proč on si vlastně nějaké studenty bere...
Jenže pak se třeba zrovna jako dnes povedlo, že jsem na něj narazil, jak v křesle u sklenky lehkého vína z jižních svahů Lebenninu odpočívá po nějakém náročném pokusu. To pak totiž s netajenou radostí odložil knížku, kterou bez zájmu listoval, a nabídl mi křeslo naproti. Pak na mě upřel své pronikavé, černé zraky a v tu chvíli jsem cítil, že mi věnuje naprostou pozornost. Vždy zdvořile počkal, až se usadím, a pak stručně a naprosto přesně zrekapituloval vše, co jsem poslední dobou dělal a o čem jsem měl celou dobu pocit, že je mimo jeho zájem.
Tentokrát však náš rozhovor začal jinak než obvykle.
"Slyšel jsem hodně, o té vaší výpravě do pouští Haradu. Je mi líto, že jsem tu nebyl, když jste se tam chystali. Byl bych tě varoval, můj nadaný žáku," pousmál se Saruman. "Varoval bych tě před tou opuštěnou pevností, před kouzly jejího stavitele, mocného čaroděje, taktéž mého žáka!"
Nad nějakou nepříjemnou vzpomínkou sevřel rty do přísné linky, ale ihned se mi zas podíval do očí a já v nich spatřil nečekanou starost: "Mohl jsi dopadnout mnohem hůř, Leoriku, než že ti jenom pomátl hlavu. Mnohem hůř. Dotykem dokázal nechat shnít tělo mladého válečníka během okamžiku, uměl sežehnout duši černými plameny, které tělo nezranily a přesto zahubily, dlouze a bolestivě. Byl opravdu silný a v době, kdy budoval svou proslulou pokladnici a studovnu, už nenávratně ztracený. Zlý." Sarumanovy oči se zavrtávaly až na samé dno mé duše, jako by chtěl poznat, zdali i já, též jeho žák, nepropadnu takovým myšlenkám.
"Zajímala ho jen moc a bylo mu jedno, kde ji sebere. Takové má Sauron nejraději, takové vždy využíval a využívat bude - lidi zaslepené bolestí nebo láskou, touhou silnou tak, že potlačí všechny ostatní city, že se zdá důležitější než život sám. Střez se, Leoriku, střez se bedlivě toho, abys pro dosažení cíle zapomněl, že též prostředky k němu vedoucí jsou důležité!" Jeho bledý obličej rámovaný bílými vlasy v tu chvíli doslova zářil, jeho slova se mi vtírala do duše. "Někteří Moudří dokonce říkají, že právě ty prostředky, cesta k cíli vedoucí, je důležitější než konečný úspěch sám."
Jakoby s někým diskutoval, pak náhle pokývl hlavou a již klidným hlasem pokračoval: "V tom já s nimi sice tak úplně nesouhlasím, nicméně je pravda, že cesta je opravdu důležitá. Může vést temnotou, někdy dokonce musí, ale nesmí se temnou stát!" Opět se na mě podíval a v hlase mu zazněl kovový, nesmlouvavý tón: "Kdyby stál Sauron sám, jen se svými duchy z minulosti, padl by již dávno. Jenže za něj, často nevědomky, bojují právě takoví, jako byl Forlan, nadaní sice, ale netrpěliví a nejistí. Jeho vrozená moc a šikovnost byla snad ještě větší než tvoje, jenže ruku v ruce s tím šla u něj pýcha a arogance, která se zvyšovala úměrně k tomu, jak rostla jeho síla. Nakonec jsme se nepohodli a on odešel sám, těsně předtím, než bych ho sám vyhnal. Zavřel se doma, přenechal své povinnosti mladšímu bratru, který na to rozhodně nebyl připraven a ponořil se do zběsilého studia. Obávám se, že se zhlédl v umění největším co do krásy i moci, v umění tvorby Prstenů. A že ve své zoufalé pýše se rozhodl dojít tak daleko jako kdysi elfí mistři a stvořit prsten nadaný takovou silou, že jí smrtelník nemůže vzdorovat. Jenže narozdíl od elfů on toužil po prstenu nadaném mocí válečnou, ničivou a smrtící."
Na chvíli se odmlčel a pak si lehce povzdechl: "Měl moc pěknou laboratoř a dobrou knihovnu. Vybudoval si jí ve skále pod svou pevností a nepustil tam nikoho. To bylo v roce 2499 tohoto věku, už je to víc jak 200 let. Zavřel se tam potom na celých šest let a když pak konečně vyšel ven, byl prý jiný. Veliký a strašlivý. Taky měl proč, během té doby byl totiž jeho rod téměř zničen nájezdy těch pouštních barbarů, které už také dobře znáš. Ponoukali je k tomu umbarští nepřátelé Forlana. Nikdo jim v tom nebránil, byli jsme tehdy rádi, že plýtvají silami na boj mezi sebou." Nemilosrdně se pousmál. "Forlan byl jedním z nich, víš. Z rodu čistokrevných Dúnadanů, Černých Númenorejců, jak jim gondorští - ne bez příčiny - říkají. Ukázalo se, že zhoubu mají opravdu hluboko v srdci. Ani já ho nedokázal změnit, ač jsem doufal, že bude jiný, když jsem ho bral do učení."
Saruman se na chvíli odmlčel.
"Forlan se tehdy dokázal postavit všem vůdcům a umbarským čarodějům, kteří přišli hodovat na mršině - jak si bláhově mysleli." Tvář se mu zkroutila v nemilosrdný úsměv. V tu chvíli jsme Saruman i já s opuštěným čarodějem, stojícím na troskách svého domova, nad těly svých blízkých, sympatizovali. "Několik jich zabil, jejich vojáky rozprášil, a pak prý ustoupil do své pracovny. Tam se zabarikádoval kouzly, která se dokázala vypořádat s každým, kdo se tam od té doby odvážil. Jsou opravdu silná! Jednou jsem do těch končin zašel i já a dolů jsem raději nešel, nebyl jsem bohužel v situaci, kdy bych se tomu mohl naplno věnovat. Léty jeho ochrana totiž rozhodně nezeslábla, cítil jsem tam několik vrstev té nejsilnější magie. Nevím, jestli se mu podařilo nějaký Prsten vyrobit. Podle zkazek kolujících o jeho posledním boji možná ano... Každopádně je jisté, že svou studovnu proměnil ve vlastní hrob; už nikdy nevyšel ven. Nikdo neví, jestli je tam živý nebo mrtvý, co udělat chtěl a co udělat stihl. Byl ale šílený, takže očekávat se dá cokoli. Také proto tam, pokud vím, nešel nikdo z Moudrých - cokoli se tam podle našeho názoru dá najít, nestálo by za úsilí nutné k tomu dostat se dovnitř."
Zatímco mluvil, díval se do neznáma, jako bych tam vůbec nebyl. Na chvíli se odmlčel a pak se na mě zkoumavě podíval: "Ale mě by docela zajímalo, co se s ním stalo. Znal jsem ho, vím, jak dobrý to byl čaroděj. Opravdu by mě zajímalo, jak daleko ve svých výzkumech došel! Také bych rád věděl, jestli ho nakonec Sauron opravdu dostal na svou stranu... Takže jestli tě poslední zážitek od toho neodradil, můj milý žáku, klidně se vydej do útrob pevnosti Forlana Jedenáctiprstého! Že jeho poklady nelákají nás, neznamená, že tam nic není. Pro tebe a tvé přátele by tam zajímavých rozhodně mohlo být věcí dost. Je těžké radit, jak se skrze jeho ochranná kouzla dostat. Co ti však poradit mohu je, že ani já bych to raději nezkoušel silou... Tím nemyslím pokladnici, ale cestu do jeho studovny. Tam totiž možná najdeš i klíč k pokladnici. Podle mého názoru tu cestu zatarasil svou vůlí tak, aby kladla nejtužší odpor právě všem, kdož se tam snaží probít. Zkus se vmyslet do jeho pozice a myšlení, co si mohl myslet o těch, kdož se chystali vyrabovat jeho poklady. A pak jednej jinak než oni. Vždyť sám víš, že žádné kouzlo není bezchybné a čím je silnější v jednom ohledu, tím nutně musí být jinde slabší. Možná je to jen malá skulina, ale když ji objevíš, proklouzneš skrz nezraněn..."
Vstal a seshora na mě naposledy pohlédl: "Přeji ti štěstí. Ale ještě poslední varování - pokud se opravdu dostanete dovnitř a naleznete předmět, s jehož pomocí Forlan tenkrát dokázal co dokázal, nesnaž se ho použít! Raději mi ho přines a společně ho prozkoumáme, odhalíme jeho podstatu a to, zdali je bezpečné ho používat. Mám totiž pocit, že nakonec právě onen záhadný předmět byl původcem konce svého pána..."
Poslední slova jsem slyšel jen stěží, Saruman už totiž zadumaně odcházel.
28 Lothron 2732 T.v.
Ráno jsme zašli za Humanem, hlavním archivářem, který víceméně potvrdil Sarumanovy informace, ale bohužel nic nového jsme se nedověděli. Archiv Minas Tirith je značně rozsáhlý a ani tak vzdělaný člověk jako Human nemůže znát všechna jeho tajemství, proto tu Týna zůstává a bude naší informátorkou, pokud by se objevily nějaké nové, důležité informace.
A hned z Archivu jsme zamířili na smluvenou schůzku se sběratelem Diriomelem. Dozvěděl se o naší nadcházející cestě do Haradu a požádal nás o několik exemplářů květin, které mu chybějí v jeho sbírce a vyskytují se jen a jen v těchto končinách. Všechny důležité informace o Hyaně a těch dalších květinách vysvětlil Hagridovi, který se v tomto oboru vyzná mnohem lépe než já s bratrem.
Poté jsme již vyrazili do přístavu, kde na nás čekala naše plachetnice i s věcmi a koňmi. Snad bude náš, a zejména můj, příjezd z této plavby zpět domů triumfálnější a šťastnější než ten minulý.
Tato část je z větší části dílem mého Dějmistra, takže díky, Rytíři.
Napsal Alek 09.02.2007
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
ČAS neregistrovaní : 0.002504825592041 sec;
Nenalezeny žádné záznamy.
1 až 20 z 46 >
Podobné články
ČAS 0.094883918762207 secREMOTE_IP: 54.225.57.120