Blízký Harad

Druhý díl zápisků čaroděje Leorika a jeho přátel. Při honbě za piráty se podíváme až do Blízkého Haradu...
Napsal Alek

V poušti

Již jsme v dáli viděli obrysy přístavního města, když jsme zpozorovali čtyři lodě plující naším směrem. Rozhodli jsme se raději vyhnout střetu a tak Gotfrua zavelel plout na sever a pak se držet při pobřeží.
Seděl jsem na přídi plachetnice a hleděl na větrem projasněnou oblohu zachvácenou plameny. Slunce již končilo svou pouť a zdálo se, že během chvíle ho moře celé pohltí a uhasí jednou provždy. V tu chvíli jsem na sobě ucítil pohled svého bratra. Stál na zádi Střelce, naše pohledy se střetly, a náhle jako bychom stáli vedle sebe a mezi námi nebylo překážek. Gotfrua začal jasným a rozhodným hlasem pronášet slova věštby...

Tvůj osud je jasný,
strach bude tvou zbraní.

Jak výprava začala, tak i skončí,
na konci jeskyni hledejte další.

Přes pískem omleté hory,
přes pouště spálené sluncem,
na Východ směřuj své kroky,
to jest tvým osudem.

Tam čeká tě rodinné bohatství,
a sladké pomsty ukojení.
A vítězství!

Naše zadumání nad přímočarými slovy věštby přerušila připlouvající podivuhodná rybářská loďka s ještě podivuhodnějším rybářem Mandelem. Podivuhodná proto, že byla vyrobena elfími mistry. Nicméně Mandela jakoby nám seslali samotní Valar. Byl ochotný svézt nás až do Umbaru, což jsme velmi uvítali. Lodě jsme tedy poslali domů a nechali se na Mandelově štíhlé plachetnici Maiwe odvést do hostince nedaleko přístaviště, kde nám jeho přítel Gared zajistil přenocování a vybavení potřebné pro výpravu do pouště, včetně koní.
Cestou jsme potkali několik karavan mířících do přístaviště a skupinu ne zrovna přátelských jezdců směřující stejně jako my na východ. A také jsme narazili na pobitou karavanu. Jak jsme se dozvěděli od umírajícího muže, karavana byla přepadena nomády, kteří si vzali zpět své unesené ženy a zajali kupce s nějakou čarodějkou. Nezbývalo nám než doufat, že onou čarodějkou byla Týna a že bude stále s nimi. Vydali jsme se tedy po stopách nomádů do pouště.
Stopy nás po několika hodinách dovedly k soutěsce, kde jsme nalezli roztrhaného koně. Hagrid se vydal napřed, aby brzy zjistil, co bylo příčinou jeho smrti. Obrovské klepeto se znenadání vymrštilo z písku a sevřelo Hagrida pevným, bolestivým stiskem. A tu se před námi objevil v celé své "kráse" netvor, hodný svého pána a stvořitele Morgotha, Obří štír.
Bez váhání jsem vyslal vstříc štírovi silné kouzlo, které ho na několik úderů srdce znehybnilo. Za tuto krátkou chvíli se ale Hagrid nedokázal vyprostit ze sevření a poté, co nepřítel kouzlo přemohl, byl dále drcen a zraňován. Gotfrua mezitím několika přesně cílenými ranami štíra zasáhl a poranil. Což mu však záhy štír vrátil, trn ocasu mu zabodl do nohy a vpravil do jeho těla jedovatou kapalinu. Poté jsem zaútočil já, z mé dlaně vytryskly tři žhnoucí paprsky a vypálily tři značky na jeho obrovitém těle. Štír zavelel k ústupu, pustil Hagrida a začal se zahrabávat pod zem. Stihl jsem však zaútočit ještě jednou a další paprsky ho už zahubily.
Jed, kterým byl Gotfrua i Hagrid zasažen, účinkoval velmi rychle a silně, proto jsem neváhal a pokusil jsem se bratra vyléčit kouzlem. Stálo mě to mnoho sil, ale podařilo se a Gotfrua byl během chvíle zase v pořádku. Hagrid mou pomoc odmítl s tím, že je zbytečné, abych se tolik oslabil, a že on se dokáže vyléčit sám. A k mému velkému překvapení to nebyly jen silácké řeči. Za několik dní už byl zase v pořádku a po zranění jedem nebylo ani stopy.

Třetí den našeho pronásledování uběhl a nomádi nám stále unikali. Na večer jsme se utábořili a unaveni dlouhou cestou, oddali se spánku. Ten byl však přerušen nenadálým útokem démonů noci. Blízkost říše zla Mordoru je v těchto krajích velmi citelně znát a život pouštních lidí jistě není jednoduchý. Nebo že bychom ono zlo přitahovali my? Jinak si toto "štěstí" neumím vysvětlit.
Démoni noci jsou větší, silnější a mnohem chytřejší vlci, jimž sama Noc je matkou a Morgoth otcem. Byl to hrozný zážitek a když na to pomyslím, naskakuje mi husí kůže a škube mi v noze. Jeden z nich zaútočil přímo na mě a přesto, že jsem na sebe okamžitě seslal kouzlo a vzlétl, on se stále držel zakousnutý v mé noze.
Další z démonů napadli Gotfruu a Hagrida. Naomi mě zbavila vlka, který mi visel na noze, takže jsem mohl vyčarovat blesky a všechny ty stvůry sežehnout. Hagridův nepřítel velmi záhy pochopil, že narazil na tuhého protivníka a strhl k zemi "křehkou" Naomi. Což mu Hagrid oplatil velmi přesně mířenou ranou, kterou ho dorazil. Gotfrua pak za pomoci mých blesků zabil posledního z démonů.

Zatímco my ostatní jsme hledali splašené koně, Naomi zůstala v tábořišti hlídat oheň. Koně nebyly daleko, znepokojil mě však pohyb v okolí našeho tábora. Nomádi celou tu dobu museli sledovat náš boj a nic neudělali! Když jsme se vrátili k ohništi, pouštní jezdci už na nás čekali, zabřednutí do hovoru s rohirkou.
Vysvětlili jsme jim, že jediné, oč nám jde, je ona čarodějka z přepadené karavany. Ukázalo se, že si na ni dělá právo náčelníkův synovec a přes veškerou naší snahu nám nedovolili si s ní ani promluvit. A tak jediná možnost, dle jejich pravidel, byla vybojovat ji v čestném souboji se synovcem Ahmeda, náčelníkem Askaríjů. Což s horlivostí sobě vlastní Gotfrua Udatný přijal, přestože už jednu ženu má.
A souboj vyhrál, ačkoli mu mladíkova zarputilost a milostné opojení byly zdárným soupeřem.

Druhého dne zrána jsme vjeli do tábora Askaríjů, kde byla na naši počest uspořádána oslava a Gotfruovi byla slavnostně "předána" čarodějka. A vskutku, jak jsme doufali, byla to Réomakulova společnice a milenka, Týna.
Ukázalo se, že je velmi schopnou diplomatkou a nic nám neprozradila zadarmo. Výměnou za pětinový podíl na bohatství nalezené v Réomakulově doupěti a omilostnění nám prozradila, že Réo je znovu ve své původní podobě, a že nyní dlí ve svém úkrytu v horách nedaleko odtud.
Oslava byla vítaným zpestřením našeho putování a Ahmed byl vynikajícím hostitelem. Zprávy o našem souboji s démony noci se již roznesly po celém táboře. Radovánky však byly přerušeny nenadálým útokem nepřátelského kmene Zulů na území Askaríjů. Ti ihned vyjeli v plné své síle do boje proti nim, říkali jim "šukači ovcí".

My jsme se spolu s Týnou vydali do hor k Réově jeskyni. V noci Gotfruu vzbudila hrůzná noční můra a vzápětí náš tábor přepadl obrovitý vůdce démonů noci se dvěma jen o málo menšími společníky.
Brzy jsem poznal, že vůdce je nad naše síly. A to i přesto, že nyní jsme měli na naší straně i Týnu. Pokusila se zasáhnout vůdce a jednoho démona bleskem. To se jí však fatálně nepodařilo, démon uskočil a od vůdce jakoby se blesk neškodně odrazil. A tak jediný, koho blesk lehce poranil, byl Gotfrua, který se mu nešťastně připletl do cesty.
Když jsem zjistil, že na vůdce jsou i má kouzla slabá, zaměřil jsem se na jeho dva společníky. Na ty už byla má magie účinná, z obou jsou nyní neškodné kamenné sochy. To očividně vůdce zaskočilo. Svými obrovskými šlachovitými tlapami se vymrštil a skočil na Gotfruu. Povalil ho na zem, uchopil do svých zlověstně špičatých tesáků a zmítajícího se v tlamě, odnášel ho do osamělé temnoty jako bezmocné jehně.
Se jménem svého bratra na rtech a řvoucím srdcem letěl jsem za stínem ve tmě. Za stínem, který svíral ve svých zubech mé dvojče. Tesáky, špičaté jak věže Bílého města, jakoby zarážel i do mého těla!
Démon naštěstí s tou zátěží nebyl rychlejší než já a tak jsem je brzy dohnal. A tehdy mě napadl ten šílený nápad. Byla to jediná šance, jak bratra ještě zachránit! Svou pravou dlaň jsem namířil na Gotfruu a začal zaklínat. Slova se rozléhala temnotou, poté se zablesklo a můj bratr zmizel. Na jeho místě se objevila malá vlaštovka. Třepotajíc křidélky snažila se co nejrychleji dostat z dosahu té noční stvůry. Má ruka byla rychlejší než tesáky překvapeného vlka a bratr proměněný ve vlaštovku skončil v mé dlani. Zaskočený Pán démonů se dal na útěk s nepořízenou.

Všichni jsme byli zranění a vyčerpaní, a tak jsme v cestě nemohli dále pokračovat. Po navrácení Gotfruy do jeho původní podoby a uzdravení jeho duše, jež se plně oddala ptačím problémům, jsme se vrátili do tábora Askaríjů. Ti právě oslavovali krvavé vítězství nad Zuly a poté, co jsme jim vylíčili souboj s vůdcem démonů, oslavovali i nás a naše hrdinství. Navrhli jsme Ahmedovi, zda se k nám nechce přidat proti Réomakulovi, ale odmítl, řka, že každý opravdový muž si svůj boj musí vybojovat sám.

Pevnost

Hned k ránu dalšího dne jsme vyrazili spolu s průvodci na sever, k oáze. Tam Týna zjistila, že Réo už projel, ale do Umbaru se tudy ještě nevracel. Předpokládali jsme, že buď ještě ze svého doupěte neodjel, nebo je právě na cestě. Vydali jsme se tedy po karavanní cestě na východ do nitra této nehostinné krajiny.
Na cestě jsme potkali pouze jednu karavanu a tak nám nezbylo nic jiného než do jeskyně proniknout tajným vchodem v horách, který nám prozradila Týna. Neviditelní jsme se dostali přes stráže do dlouhého svažujícího se tunelu plného odboček, kterých jsme na radu Týny nedbali. Po dlouhém sestupu do útrob hory jsme došli ke dveřím strážnice.
Z druhé strany byla patrně petlice a tak jsme zaklepali. Dveře se se skřípěním otevřely a v nich stál ozbrojený chlapík. Než však stihl cokoli říct, Hagrid zaklepal svou obrovskou tlapou ještě jednou, a to na jeho udivenou tvář. Ale byl to zřejmě tvrdej pirát, takže se stihl ještě otočit a rozběhnout se za roh, kde byl, jak se později ukázalo, zavěšen roh umoňující upozornit na vetřelce. Nechtěl jsem nechat nic náhodě, poplach a následné brzké prozrazení jsme si nemohli dovolit. Kouzelné plameny, které vyplnily místnost, zahubily oba strážné, kteří byli na hlídce.

Dlouho jsme postupovali dál tunelem, až jsme zaslechli blížící se kroky a uviděli světlo linoucí se zpoza rohu. Zastavili jsme se a dál šel jen Gotfrua v podobě krysy. Pobíhal kolem strážců a snad by je i zmátl, že to nebyly naše kroky, co zaslechli. Ale jejich paranoidní kápo tomu nechtěl uvěřit a šel varovat svoje šéfy.
Byli jsme prozrazeni. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zahájit útok.

Přes strážce jsme hladce prošli, Naomi s Hagridem se o ně hravě postarali. Po pár metrech se tunel rozšířil ve velkou místnost, v níž na nás již čekal Dráp, obávaný zabiják nyní ve službách Réa, a démon noci. Než jsem se stihl rozkoukat a rozmyslet co udělám, Hagrid už lítě bojoval s Drápem. Jak již jméno napovídá, místo prstů měl velké špičaté drápy, kterými nyní drásal Hagrida. Gotfrua několika ranami sekl démona, ale ten dál zuřivě útočil.
Zdvihl jsem ruce a začal zaříkat. Z dlaně mi vytryskl blesk, osvětlil celou místnost, udeřil do Drápa, dál se rozštěpil a zasáhl démona. Dráp však nebyl bleskem očividně vůbec zraněn a s úsměvem na tváři opět zanořil své drápy do hrudníku Hagrida, se kterým to vůbec nevypadalo dobře.
Gotfrua znovu zaútočil na nočního démona a přesným zásahem mu usekl hlavu. Hagrid však vypadal, že už déle nevydrží a na Drápově tváři se zračil stále větší, nechutný úsměv. A ten křivý úsměšek mu zůstane už navždy, neboť v tom okamžiku jsem jeho tělo proměnil v kámen.
To už se ale do místnosti vřítili piráti vedení samotným Réomakulem v plné své síle. Réo proběhl po zdi kolem mého bratra, jako by to byla podlaha, a náhle stál přímo přede mnou! Pozvedl zeleně zářící meč a širokým obloukem ho zezadu zasekl Gotfruovi do boku. S tím to trochu zacloumalo, ale zůstal pevně stát na zemi a chystal se na odvetu.
Šance na úspěch byla mizivá, ale přesto jsem se odhodlal ještě jednou vsadit všechno na jednu kartu. Pečlivě jsem se soustředil a pak vyřkl magické formule. Malá mlžná koule se odpoutala od mé dlaně, udeřila cíl do přilby a pak pohltila celou jeho duši. Réo následně sklonil svůj meč a pustil štít; zůstal stát zmaten na místě s úsměvem idiota.

Mí druzi ve zbrani mezitím bojovali s piráty, kteří však vůdcovou smrtí ztratili smysl svého počínání a snažili se z boje vycouvat a zachránit si zbytky svého bídného života. Zbaběle utíkali do temné místnosti před námi. Vydal jsem se za nimi. Vždyť ještě jeden nepřítel spolčený s Réomakulem, se zde měl skrývat. Darn, rytíř s mořskou zbrojí, který ho posledně zachránil.
Tu se mi ale před vlastním zrakem odehrál neskutečný výjev, jemuž jsem nemohl, anebo spíš nechtěl, uvěřit. Gotfrua, můj bratr, mé dvojče, uchopil svůj vlastní meč a místo aby ho zabodl do jednoho z těch zrádných pirátů, zabořil ho do své hrudi, z které se vmžiku začala řinout krev a zkrápěla zem pod ním. Naštěstí nedokázal mířit svým velkým mečem přesně, takže tento sebevražedný útok přežil. Zatím.
Hagrid a Naomi se na něj ihned vrhli a snažili se zabránit mu v dalším šílenství, které zachvátilo jeho mysl a které měl jistojistě na svědomí Darn. Běžel jsem rychle ke svému bratru, doufaje, že mu dokáži pomoct. Avšak zdálo se, že jeho pomatení již pominulo a byl to zase on, můj velmi rozhněvaný bratr.
Když jsme přišli do temného sálu před námi, Darna jsme zde již nenalezli a poslední piráti právě mizeli v průchodu ven z jeskyně.

Ve velkém sále tak zůstal jeden živý nepřítel. Muž odpovědný za všechnu tu prolitou krev. Zloděj a vrah nevinných. V ruce stále třímal ukradený meč. V očích se mu zračilo zmatení a udivenost dítěte. Po několika zoufalých pokusech ubránit se Hagridovi a Gotfruovi, kteří se mu snažili neobratně zbraň vzít, se jim vzdal.
Můj drahý bratr se mě snažil přesvědčit, abych Réa proměnil v želvu jako onehda, že prý ho tak snadněji dostaneme před soud do Minas Tirith. Tuto ohavnou praktiku jsem však v této situaci musel zavrhnout. Příčila se mi myšlenka takového bezdůvodného pohrávání si s bezmocnou lidskou bytostí, ať se provinila jakkoli. Zdráhavý Gotfrua tedy poté odhalil svůj úřad Rádce Správce a ve jménu Gondorské říše vynesl nesmlouvavě přísným hlasem ortel nad tou ztracenou duší, která před ním odevzdaně klečela. Poté uchopil svůj meč a jediným přesným úderem vykonal spravedlnost. To byl konec Réomakula, Černého Númenorejce, proradného piráta.
U Réomakula jsme kromě Haldiru a štítu k mořské zbroji nalezli též prsten válečníka a vládnoucí žezlo. Z pokladu Hiernalů nám tedy zbývalo najít zbroj, kterou měl Darn, a velké kopí Aglos, zhoubu netvorů. Ani Týna nevěděla, jestli ho náhodnou také nemá Darn.

Čarodějka nás zavedla do soukromých komnat Réomakula, které s ním ještě donedávna sdílela a ukázala nám pokladnici. Ta však byla uzamčena a otevře se údajně jen tomu, kdo zná správné heslo. A to Réomakul neprozradil ani jí, své milence.
Gotfrua se pokusil pokladnici otevřít svou zručností a silou, ale jediné, čeho dosáhl, bylo spuštění pasti. Ze stěny na něho vytryskl proud kyseliny a začal mu rozežírat jeho oděv a kůži. Ještě že má tak tuhý kořínek. Pro jiného by byl takový jed smrtící, ale Gotfrua se jen oklepal a zabral za dveře pokladnice ještě jednou. Účinek byl ale navlas stejný, jen se tentokrát už kyselině částečně vyhnul. Pokladnice však zůstávala stále uzavřena. Potřetí už se o to ani hrdinný Gotfrua nepokoušel, podíval se na mě a řekl, že to je práce pro čaroděje.
A měl pravdu, celá oblast okolo nás byla prodchnuta silnou magií. Pokusil jsem se tedy zlomit to kouzlo, které pokladnici chrání. Setkal jsem se však s velmi silným protivníkem. Kouzelník, který pokladnici zapečetil svým kouzlem, musel být silnější než já - narazil jsem na tak tuhý odpor, s jakým jsem se ještě nesetkal. V odpověď na mé kouzlo vylétla z neznáma koule plná neproniknutelné mlhy a obestřela mou hlavu. A pak pohltila mou duši, stejně jako mé kouzlo před pár hodinami uchvátilo duši Réomakula.
Napsal Alek 07.12.2006
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 0 příspěvky.
ČAS 0.12955689430237 secREMOTE_IP: 3.238.226.167