Réomakul, Černý Númenorejec

Zápisky ze hry odehrávající se v době, kdy vrcholí Třetí věk Středozemě; píše se rok 2732, moc Gondoru se umenšuje a síla nepřátel roste. Leorik je jedním z mála lidí na Ardě, kteří mají nadání na magii, dohled nad ním doma v Minas Tirith převzal Saruman Bílý. V průběhu hraní jsme s DM postupně omezovali dostupná kouzla, v současné době například již není možné létat, zatímco v tomto příběhu tak Leorik ještě činí. Věřím, že i přesto stojí za to zachovat příběh v původní podobě tak, jak byl odehrán.
Napsal Alek

Prolog

Ze sna ho vytrhly paprsky pronikající skrz klenutá okna v Sarumanově knihovně. Hlavu měl položenou na staře vyhlížející knize. Ze strany, na níž byla otevřena, na něho hleděl Obří Kraken, vládce moří.
„Podle nejstarších pověstí vypěstoval Melkor v době Temna, než Varda rozjasnila hvězdy, ve svém království Utumnu ve Středozemi mnohé strašné stvůry, pro které nejsou jména. V následujících dobách byly tyto stvůry pro ty, kdo pokojně žili ve světě, metlou na souši i v temných vodách.
Některé z těchto Melkorových bytostí přežily bouře hluboko pod propastnými moři v prastarém nerušeném spánku beze snů až do Třetího věku. Nejobávanějšími a také nejsilnějšími stvůrami Melkora byli ohnivý Balrog, služebník temného plamene, a Obří Kraken. Gigantický netvor s mnoha chapadly, obalený světélkujícím slizem. Nazelenale zářil a z bachratého těla se linul inkoustový puch. Leží v hlubokých černých vodách pod horami jako klubko hadů. Podle pověstí spí, ale s ubíhajícím časem je prý jejich spánek čím dál neklidnější - kdo ví, jak málo stačí k jejich probuzení? Pak se vydají za světlem a snadnou kořistí a duše lidí opět zapláčí..“
Leorik ospale zívl, zavřel knihu a byl rád, že pro dnešek může zapomenout na podobné tvory z Prvního věku. Vyšel na balkón a pohlédl na východní hradbu. Slunce se přes ní již přehouplo a vrhalo paprsky na mohutné bílé opevnění. Jeho zrak se stočil k Bílé věži, koupající se ve sluneční záři. Tyčila se do nebe a zářila, jakoby ani nebyla z kamene, ale z křišťálu posázeném třpytícími se perlami. Na cimbuří zavlály praporce a ranní ticho prořízl zvuk stříbrných trubek. Minas Tirith se probouzelo do nového dne.

Stín pod hladinou

Později večer nám otec, kapitán gondorského námořnictva, vyprávěl o svém zajetí a o svých věznitelích. Vedl je Réomakul, Černý Númenorejec a pirát z Umbaru. Otec přísahal, že Réomakula stihne trest za vyvraždění Hiernalů, našeho příbuzenského rodu z jižního Gondoru. Vydal se tedy pod plachtami Gondoru do jeho útočiště, cestou však padli do pasti a byli zajati. Jen zázrakem se jim podařilo utéci a vrátit se do Minas Tirith. Věda, že ani sebevětší loďstvo by nedokázalo doupě dobýt bez obrovských ztrát, požádal otec, abychom se tam pokusili proniknout sami, pomstili Hiernaly a získali zpět jejich dědičné předměty.
Do Linhiru jsme vypluli čtyři, se mnou můj bratr Gotfrua a naši přátelé, neohrožená rohirská lovkyně Naomi se svým ořem Faraonem a Hagrid, statný meddědovec ze severu. V Linhiru jsme si pronajali koně a vydali se do Poniru, vesnice v jižním Belfalastu. Necelé tři dny pod zamračenou oblohou nám trvala cesta, na jejímž konci jsme nalezli úkryt v jeskyni poblíž vsi.
Druhý den brzy za svítání jsme vyjeli hledat Réomakulovo doupě. Po celodenním pátrání jsme nebyli našemu cíli o nic blíž, a uvítali jsme, že Gotfrua objevil dobře ukrytou jeskyni, v níž jsme se mohli schovat před neutuchající nepřízní počasí. V noci nás probudil Hagrid, který si všiml lodi proplouvající kolem naší jeskyně. Gotfrua a Hagrid jí sledovali z pobřeží, ale brzy zakotvila. Ráno jsme loď už nenalezli. Objevili jsme však opuštěnou strážní věž na útesu, hledící na zúžený prostor, ve skále. Z úžlabiny zrovna připlouvala malá loďka s vracejícím se strážným. Chtěli jsme ho s bratrem vyslýchat, ale Hagridova horkokrevnost nám plán překazila. Zakroutil mu krkem dřív, než nám mohl říct, odkud přijel a co nás tam čeká.
Rozhodl jsem se nejdříve prozkoumat neznámé území sám. Několika gesty a magickými formulemi jsem se zneviditelnil a pak už jsem letěl do skal. Při průzkumu jsem zjistil, že úžlabina ústí do zátoky, kde piráti právě vykládali ukradené zboží ze svých lodí na molo. Na konci mola byla zavřená brána a u ní strážní.

Hagrid plul za loďkou v ledové vodě a popostrkoval ji i s námi do ztemnělého nitra skal. Neustále sněžilo, což nebylo pro jižní oblast Gondoru obvyklé, ale větší starosti mi přesto dělala voda. Ten její zlověstný klid mě někde v podvědomí varoval. Dodnes si vyčítám, že jsem tak ohrozil život svého bratra a svých přátel, když jsem je dostal do této situace.
Z hladiny se zničehonic vymrštila dvě ostnatá chapadla a sápala se po Hagridovi. Jen jeho obrovská síla, kterou se držel loďky, ho dokázala udržet nad hladinou. Voda se vzedmula a objevilo se dalších šest chapadel. V tu chvíli jsem si vzpomněl na knihu, kterou mi dal Saruman, můj učitel. To ráno. Kraken, vládce moří, Melkorova stvůra. Zachvátila mě beznaděj.
Z transu mě vytrhl až Naomin výkřik. Ale ne výkřik bolesti, bojový řev. Stála v loďce pevně rozkročená a sekala do zmítajících se chapadel. Jedno už přesekla, zbytek se raději stáhl pod vodu. Boj se už nezdál tak nesmyslný a beznadějný. Kouzla však účinkovala jen zřídka a veškeré pokusy o znehybnění vyšly naprázdno. Zato Gotfruův útok na mysl toho tvora se vydařil a netvora na pár chvil ochromil. To stačilo, aby se Hagrid dokázal vymanit ze sevření dalších chapadel, do kterých Naomi neustále sekala.
Ovšem Kraken se příliš brzo opět probral a znovu zaútočil. Chytil Gotfruu a stáhl ho pod vodu. Napnul jsem všechny své síly a vyřkl další zaklínadlo. Ruku jsem namířil na chapadlo dosud se zmítající nad vodou, z prstů mi v záblesku světla vyšlehl blesk, udeřil do něho a prostoupil netvorem. Přesto Gotfruu nepustil. Naomi neváhala a skočila do vody, kopí v ruce. Hagrid se taky potopil. Hladina pak najednou potemněla, ale nebyla to krev co vodu zkalilo, nýbrž temně modrá tekutina. Všechna chapadla zmizela pod hladinou a Hagrid, s Naomi a Gotfruou se objevili na hladině. Kraken zmizel. Přestalo sněžit.
3 Nínui 2732 T.v.
V tuto chvíli, kdy píši tyto řádky, sedím na zádi otcovy plachetnice a hledím na vzdalující se Gondor. Všechno se mi znovu vybavuje a já hledám odpovědi na své otázky. Bylo to vše dílem náhody? Nebo to snad byl boží zásah, který vedl naše kroky a postavil nám do cesty takovou překážku? Byla Sarumanova kniha varováním, jehož jsem nedbal? Tyto a další myšlenky se vzdouvají a zaplavují mou mysl jako vlny rozbouřeného moře.
Odpovědi však nenacházím.

Doupě pirátů

Přes všechna zranění a únavu jsme se po útěku Krakena rozhodli podívat do pirátské zátoky. Nalezli jsme ji ve stejném stavu, jako při mém prvním průzkumu, ale nyní byla brána otevřená a skýtala nám pohled do temna jeskyně. Ve skrytu duše jsem cítil jedinečnou šanci, jak se do jeskyně dostat nezpozorován. Nutkání zjistit kolik pirátů je, zda je s nimi Réomakul a čarodějka Týna, a jestli mají dědičné předměty u sebe, vedlo mé kroky. Neviditelný jsem se oddělil od svých přátel a proletěl branou mezi strážnými do přítmí jeskyně.
Krátká chodba mě dovedla k ústí do rozlehlé jeskyně s mnoha postraními výklenky. Doupě bylo plné pirátů a jejich nakradeného zboží, u ústí do jeskyně stáli další strážní mluvící právě s nějakým holohlavým kápem. Dodnes mi není jasné, jak mohl ten plešoun něco vytušit. Snad jsem při svém průletu nad ním zvířil moc vzduch. Holohlavák pojal podezření a zburcoval celou jeskyni. Okamžitě zavřeli bránu a začali všechno prohledávat. Každou chvíli mohla moje kouzla skončit. Začal jsem tedy hledat vhodný výklenek či postranní chodbu, kde bych se skryl. V tu chvíli jsem poprvé spatřil Réomakula s dědičnými předměty Hiernalů a Tinu. Obával jsem se, že čarodějka by mě mohla odhalit, ale kupodivu nic neprovedla. Schoval jsem se tedy do výklenku, kde jsem si klekl ke zdi a zahalil pod plášť od trpaslíků ze Železných hor. V tu chvíli jsem se stal součástí skály a jen doufal, že veškerá podezření o mé přítomnosti zmizí.
Zdálo se mi jakoby to byla celá věčnost, do nohou mě již braly křeče, ale když jsem se konečně rozhodl vstát, zaslechl jsem blízko sebe hlasy. A v tom mi někdo zničehonic položil na záda tác s jídlem. Štěstí toho dne nebylo při mně. Musel jsem rychle jednat. Seslal jsem na sebe neviditelnost a utíkal pryč z výklenku, z něhož se řinul ženský ječivý hlas. V ústrety mi již běželi zburcovaní piráti v čele s Holohlavákem.
Rychle jsem proletěl až k bráně, ale ta byla stále zavřená a stáli u ní strážní. Z druhého konce chodby ke mně doléhaly zvuky přicházejících tří pirátů v čele s Réomakulem. V jedné ruce držel zeleně zářící hůlku a mířil jí přímo na mně. V druhé svíral nádherný dlouhý meč se smaragdem vsazeným do rukojeti. Haldir, meč mořských králů.
Neváhal jsem, v ruce sevřel křišťálový odštěpek a třináct stříbrných špendlíků vetknutých do kousku kůže, vyřkl magické formule a ruku s magickými přísadami namířil na mého protivníka. Záblesk osvětlil chodbu a elektrický výboj našel spolehlivě svůj cíl. Blesk udeřil do Réomakulova hrudního plátu, poté se rozvětvil na další výboje a přeskočil na užaslé piráty a strážné snažící se na poslední chvíli uskočit.
Přestože kouzlo bylo velmi silné, všichni protivníci, ač zranění, zůstali stát. Réomakul dokonce vypadal, že mu blesk neublížil vůbec, dle jeho výsměchu ve tváři soudě. Udělal několik hbitých kroků a širokým obloukem zaútočil. Bolest projela celým mým tělem a z boku se mi vyřinula krev.
Tváří v tvář jsem s nimi bojovat nemohl. Vrhl jsem se k bráně a nadzvedl závoru. Naštěstí jsem byl neviditelný, takže jediný, kdo věděl kam útočit, byl Réomakul. Zasáhl mě ještě dvakrát, ale tentokrát se mu útoky tak nevydařily, takže jsem stihl otevřít bránu a odlétnout z dosahu jeho meče.
Už jsem byl odhodlán zmizet a nepokoušet dále štěstěnu, ale Réomakulův vyzývavý smích mě přiměl ještě jednou vsadit na onu nevyzpytatelnou dámu. V dlani jsem sevřel prázdný kokon housenky a několika gesty, umocněnými zřetelným zaříkáním, jsem se ho pokusil proměnit v neškodnou malou želvu. A ono se to podařilo! Místo piráta, který povraždil a okradl mé příbuzné, se po molu plazila říční želva. Piráti na něho hleděli s ještě větším úžasem nežli já, a všichni jsme si tedy nového příchozího všimli až když vystoupil z vody na břeh. Na sobě měl mně velmi dobře známou, zeleně se blyštící zbroj.
Vypadalo to, že mě mořský rytíř taktéž jako piráti nevidí, ale přesto jsem už nechtěl riskovat a doletět si na molo pro Réomakula. Rozhodl jsem se pro bezpečnější variantu. Natáhl jsem svou ruku směrem k želvě, zašeptal pár slov. Želva se vznesla do vzduchu a mířila přímo ke mně. Piráti byli stále překvapeni nenadálým vývojem a tak jen rytířovi došlo, o co se snažím. Rozkázal jednomu z pirátů a ten po vzduchem plující želvě rychle hmátl. Stihl to a kouzlo bylo příliš slabé, aby s jeho silou mohlo soupeřit.
Rytíř poté skočil zpět do vody a rychle jako žralok plul pod vodou ven. To už však ze vchodu do jeskyně přicházela Týna a další piráti. Nemohl jsem dále otálet. Otočil jsem se a odletěl ke svým přátelům.

V Poniru, nedaleké vísce, jsme strávili noc u starého námořníka Franka. Druhý den ráno jsme se i s ním vydali zpět do zátoky, nalezli jsme ji však naprosto opuštěnou. Unikli, ale ne nadlouho.
Za dva dny jsme již byli v Linhiru, kde na nás čekala naše plachetnice. A k ní se připojil i Střelec, vlajková loď gondorského námořnictva. Na pomoc při pronásledování nám ji poslal otec a velení nad ní převzal můj bratr, Gotfrua Udatný, Rádce Správce Gondoru. Cíl plavby byl zřejmý, přístav Umbar.
Napsal Alek 12.10.2006
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 0 příspěvky.
ČAS neregistrovaní : 0.0013301372528076 sec;
Nenalezeny žádné záznamy.
1 až 20 z 30 >
Podobné články
ČAS 0.080855846405029 secREMOTE_IP: 54.145.124.143